Video s komentářem: Všechny vítězné góly Stanley Cupu z let 1933-82

25. dubna 12:30

Jiří Lacina , Radek Černý

Exkluzivní video sestřih na konci článku nabízí (až na pár prehistorických výjimek) souhrn vítězných gólů, které rozhodovaly poslední duely o Stanley Cup. Přehled kvůli rozsahu rozdělíme do dvou dílů, v tomto budou okomentovány branky a klíčové události z let 1933-82.

1933 Bill Cook (New York Rangers). Je to neuvěřitelné, ale kamery byly na stadiónech NHL už před 87 lety! A to se vším všudy. Na připojeném videu se můžete podívat na sestřih z celého zápasu, včetně přestávkových rozhovorů z obou šaten. V časech, kdy se hrálo ještě na tři vítězná utkání, rozhodl Bill Cook bezbrankový čtvrtý duel (3:1 na zápasy) proti Torontu jediným gólem, jenž padl v 68. minutě.

1941 Bobby Bauer (Boston Bruins). Dalších sedm let chybí, k dispozici je až válečný rok 1941. Medvědi po letech 1929 a 1939 právě vyhráli svůj třetí Stanley Cup. Na další vítězné křepčení si museli počkat až do éry Bobbyho Orra na počátku sedmdesátých let.

1942 Pete Langelle (Toronto Maple Leafs). První velký obrat. Detroit vedl ve finále nad Torontem už 3:0 na zápasy, sérii ale nakonec ztratil. Také v sedmém duelu napnuly domácí Javorové listy fanoušky na skřipec. Vedení hostů 0:1 obracely třemi góly v posledních čtrnácti minutách.

1946 Toe Blake (Montreal Canadiens). Páté finále v prvním poválečném roce rozhodl na domácím ledě ve třetím dějství trefou na 4:3 Hector „Toe“ Blake; skvělý hráč a později stejně úspěšný a uznávaný trenér.

1947 Ted Kennedy (Toronto Maple Leafs). Tým, v jehož obraně udivovali čtyři mladíci (Gus Mortson, Jim Thomson, Garth Boesch a Bill Barilko), nasměroval k poháru v té době již prověřený střelec Ted Kennedy.

1950 Pete Babando (Detroit Red Wings). Poražený finalisté New York Rangers nemohli ve druhém a třetím zápase využít výhodu domácího ledu, neboť se jim v Madison Square Garden roztahoval cirkus. Utkání se hrála v Torontu. Vítěze určil až ve 28. minutě nastavení sedmého duelu útočník Detroitu Pete Babando.

1951 Bill Barilko (Toronto Maple Leafs). Všech pět zápasů finálové série 1951 mezi Torontem a Montrealem se prodlužovalo. Ten poslední rozhodl obránce Bill Barilko, který si navzdory zákazům trenéra vyjel z vlastního pásma, aby překonal brankáře Terryho McNeilla. Nejslavnější gól Billa Barilka byl také jeho posledním; zhruba o tři měsíce později zahynul při letecké tragédii během rybářského výletu s přáteli v severním Ontariu.

1952 Metro Prystai (Detroit Red Wings). V roce, kdy začalo vysílání Hockey Night in Canada, dokráčeli Red Wings k titulu bez jediné porážky (v éře Original Six stačilo k zisku poháru osm vítězství). Nejdřív smetli Toronto, pak obhájce z Montrealu. Gólman Wings Terry Sawchuk nedostal doma v celém play off ani jeden gól. V posledním finálovém zápase se zrodila detroitská tradice házení chobotnic na ledovou plochu.

1953 Elmer Lach (Montreal Canadiens). O rok později si Les Canadiens vylepšili náladu, když ve finále porazili bostonské Medvědy. Slavný spoluhráč Elmera Lacha „Rocket“ Richard při oslavě vítězného gólu zlomil střelci nechtěně hokejkou nos.

1954 Tony Leswick (Detroit Red Wings). O šestém titulu týmu z města motorů rozhodl hodně šťastný gól, střelu Tonyho Leswicka si do vlastní branky srazil hvězdný bek Canadiens Doug Harvey.

1955 Gordie Howe (Detroit Red Wings). Sedmý a na dlouhých 42 let také poslední Stanley Cup vystřelil svému týmu ten nejlepší z nejlepších. „Mr. Hockey“ tečoval těsně před koncem druhé třetiny střelu Marcela Pronovosta a zvýšil na 2:0. Byl to jeho dvanáctý bod jen ve finálové sérii, což byl výkon, který překonala až v roce 1988 další legenda Wayne Gretzky.

1956 Maurice Richard (Montreal Canadiens). Slavná „Raketa” si spravila chuť po minulém play off, které sledovala z důvodu disciplinárního trestu pouze z tribuny (následné fanouškovské nepokoje v ulicích vešly do historie jako „Richard Riot“ - Vzpoura za Richarda). Svým pátým gólem ve vyřazovacích bojích zajistil Canadiens zisk Stanleyova poháru a zrodila se dynastie.

1957 Dickie Moore (Montreal Canadiens). Druhý titul v řadě vystřelil Montrealu Dickie Moore, jenž exceloval v útoku s bratry Richardovými. Mimochodem, v sezóně 1956-57 se kvůli Canadiens měnila pravidla. Tou dobou si ještě každý vyloučený hráč povinně odkroutil celé dvě minuty, což hvězdám Habs nebránilo vstřelit i dvě až tři branky během jediné přesilovky. Exekutiva NHL proto rozhodla, že pokud oslabený tým inkasuje, vrátí se jeho hráč zpátky do hry.

1958 Bernie Geoffrion (Montreal Canadiens). Bernie „Bum-Bum“ Geoffrion tentokrát nepoužil svou pověstnou dělovou ránu, ale využil chyby bostonského beka Leo Boivina na vlastní modré. Nedbaje Boivinova osekávání ujel a lehkou bekhendovou střelou vsítil rozhodující gól celé série.

1959 Marcel Bonin (Montreal Canadiens). Devátá účast Montrealu ve finále play off v řadě. Vítězný gól obstaral vcelku nenápadný člen slavné dynastie. Bonina si vytáhli Habs na draftu 1957 a neprohloupili. Ke Stanley Cupu z roku 1955 s Detroitem přidal ještě tři prsteny s Canadiens.

1960 Jean Béliveau (Montreal Canadiens). Pět titulů v řadě, to je dodnes platný rekord. A ke všemu stylově. Semifinále Chicago 4:0, finále Toronto 4:0. Jean Béliveau vstřelil vítězný gól ve třech ze čtyř finálových zápasů. Po sezóně pověsil brusle na hřebík kapitán Maurice Richard.

1961 Ab McDonald (Chicago Blackhawks). Chicago bylo dlouho špatnou adresou, hráči sem nezřídka odcházeli za trest. Výčet pohárů od vstupu do ligy v roce 1926 do roku 2010 je krátký: 1934, 38 a 61. „Cup winning goal“ 1961 do sítě Detroitu vstřelil Ab McDonald, tahouny šampiónů však byly nastupující hvězdy Bobby Hull a Stan Mikita. Další titul už Hawks nepřidali. V příštích dvanácti letech prohráli ve finále hned čtyřikrát.

1962 Dick Duff (Toronto Maple Leafs). K roku 1962 se datuje začátek poslední vítězné dynastie Maple Leafs. Mrazivou shodou náhod bylo sedm týdnů po skončení oslav nalezeno v severním Ontariu letadlo, v němž před jedenácti lety také těsně po oslavách našel svou smrt Bill Barilko, autor rozhodující trefy z posledního Stanley Cupu Toronta v roce 1951.

1963 Eddie Shack (Toronto Maple Leafs). Druhý titul po sobě. Montreal v semifinále ani Detroit ve finále neměly nejmenší šanci, oba soupeři padli v pěti zápasech. Vítěznou trefu pátého finálového duelu obstaral tečí Douglasovy střely Eddie Shack.

1964 Andy Bathgate (Toronto Maple Leafs). Třetí úspěch v režii trenéra a generálního manažera Punche Imlacha, jenž se nebál v průběhu sezóny nakopnout uspokojený tým rozsáhlou výměnou. Do New Yorku poslal tři útočníky a dva obránce, opačným směrem se stěhovali Andy Bathgate a Don McKenny. Kritici vyčítali Imlachovi ztrátu mladých hokejistů, obě nové posily však zapadly a bývají uváděny za hlavní důvod nově nabraného kurzu.

1965 Jean Béliveau (Montreal Canadiens). Jako kapitán dohlížel nejen na výsledky, ale i na klima v kabině, kde dokázal vyřešit všechno, aniž by bylo nutné chodit za vedením. Legenda tvrdí, že když si Henri Richard stěžoval před novinářem Bertem Raymondem na přístup trenéra Ala MacNeila vůči frankofonním hráčům, prošel kolem něj Béliveau a umlčel ho svižným žďuchancem loktem. „Od té doby jsem nedostal z Henriho ani slovo,“ stěžoval si později žurnalista.

1966 Henri Richard (Montreal Canadiens). Poslední titul Habs z éry „Original Six“. Povedená základní část vyústila v přesvědčivé čelo tabulky a osmibodový náskok na druhý Detroit, vyřazovací boje pak přinesly pohodová vítězství 4:0 nad Torontem a 4:2 nad Red Wings.

1967 Jim Pappin (Toronto Maple Leafs). Zatím úplně poslední vítězství Maple Leafs, kteří jsou aktuálně nejdelším ligovým čekatelem na Stanley Cup. Tým byl tehdy hodně starý, jen brankářská dvojice Bower – Sawchuk měla dohromady 76 let. Odborníci se předháněli v hanlivých prognózách, Imlachova parta ovšem znovu vytřela všem zrak. Ani s hromadou miliónů a pokročilými statistikami za zády na ni od té doby žádná jiná sestava Leafs nenavázala.

1968 J. C. Tremblay (Montreal Canadiens). Zkušený tým pod vedením „nejlepšího kouče v lize“, jak nazval Toe Blakea Jean Béliveau. St. Louis Blues, na jehož lavičce právě začínal Scotty Bowman, nemělo jako postupující z nové divize proti zavedenému soupeři moc šancí. Pro teprve třicetiletého Tremblayho to byl jeho předposlední rok v kariéře.

1969 John Ferguson (Montreal Canadiens). Dokonalé finálové repete. Stejné chyby, stejné známky. Blues znovu prohráli 0:4. Sedmatřicetiletý Béliveau byl v play off s 15 body stále nejproduktivnějším hráčem; autorem vítězné branky se stal John Ferguson, jehož syn o více než třicet let později vedl Toronto jako generální manažer.

1970 Bobby Orr (Boston Bruins). Doba temna v Bostonu skončila. A rozhodnout nemohl nikdo jiný než slavná čtyřka, skórující v prodloužení čtvrtého duelu. Patrně nejslavnější vítězná trefa vůbec, jejíž momentka s Orrem letícím vzduchem patří mezi nejcennější relikvie historie NHL (viz úvodní snímek).

1971 Henri Richard (Montreal Canadiens). Mladší bratr slavného Maurice, přezdívaný „Pocket Rocket“, je s jedenácti prsteny za vítězství ve Stanley Cupu vůbec nejúspěšnějším hráčem zámořských dějin. Do ligy vstoupil v polovině padesátých let, akorát v době, kdy vrcholila vítězná éra jeho bratra; naplno patřil do další vítězné dynastie let šedesátých a návdavkem přidal tituly v letech 1971 a 73.

1972 Bobby Orr (Boston Bruins). Druhý úspěch Bostonu a rozhodující gól opět střílí nepolapitelný obránce. Když přicházel hráč s přezdívkou „2:0“ (jeden gól dal, dalšímu zabránil) na svět, někdo tam nahoře udělal chybu. Borce s dispozicemi tak pro devadesátá léta poslal o dvě dekády zpátky. Kombinace šikovnosti, skvělého bruslení a tvrdosti udělala z Orra v jeho éře bezkonkurenčního hráče.

1973 Yvan Cournuyer (Montreal Canadiens). Pokud se budete chtít naučit zpaměti všechny vítěze Stanley Cupu a vypadne vám nějaký ročník, nic nezkazíte, když střelíte Montreal. Šance, že se trefíte, bude vysoká. Do NHL začínal vanout ofenzivní vzduch, v šesti finálových duelech padlo 56 branek. Chicago už bez Bobbyho Hulla, jenž zrovna zamířil do konkurenční WHA, prohrálo šesté finále v klubové historii.

1974 Rick MacLeish (Philadelphia Flyers). Vůbec první vítěz mimo původní šestku, jejíž doba skončila v roce 1967, je z Philadelphie. Její rivalita s Bostonem, Big Bad Bruins vs Broad Street Bullies, vrcholila právě v sedmdesátých letech. Oslavy vítězství byly triumfální, sešlo se na nich přes dva milióny lidí. Dodnes jde o největší sportovní sešlost v historii Philadelphie.

1975 Bob Kelly (Philadelphie Flyers). Také o rok později se radovali Flyers. Asi netřeba připomínat, jak si pro oba tituly došli. Hrubou silou, zastrašováním a hrou na hranici pravidel. „Vypíchnuti ti obě oči,“ vzpomíná na Clarkeovu rétoriku ve své biografii Peter Šťastný. Bitky celých střídaček, po níž se dlouhé minuty sbírala z ledu výstroj a rozhodčí další minuty diktovali časoměřičům tresty, byly docela všední věcí. Abychom ale byli také pozitivní, byl to právě Bobby Clarke, od něhož Wayne Gretzky odkoukal a později k dokonalosti rozvinul svou pověstnou rozehrávku zpoza brány.

1976 Guy Lafleur (Montreal Canadiens). Rozhodujícím momentem série nebyl Lafleurův gól. Ken Dryden, autor nesmrtelné knihy The Game, za něj označil okamžik, kdy urostlý obránce Habs Larry Robinson prorazil s jedním ze soupeřů mantinel. Chvíli trvalo, než technici prkno spravili. Flyers měli čas si uvědomit, že proti sobě mají někoho, kdo se jim fyzicky vyrovná. Že to nemusí být nutně jen oni, kdo rozdává rány. Říká se, že celý hokejový svět tehdy fandil Montrealu. Hrálo se o další směřování ledního hokeje. Myšlenka nakonec zvítězila nad hmotou.

1977 Jacques Lemaire (Montreal Canadiens). Budoucí trenér Montrealu, New Jersey Devils a Minnesoty Wild rozhodl o druhém triumfu Canadiens v prodloužení čtvrtého finále. Byl to jeho třetí vítězný gól ve finálové sérii. Montreal získal svůj druhý titul v řadě a dvacátý celkově.

1978 Mario Tremblay (Montreal Canadiens). Stejné složení finálové dvojice jako o rok dřív a stejný vítěz. Na lavičce poražených Bruins stál v obou letech Don Cherry, pozdější dlouholetý ostrý komentátor hokejového dění. Conn Smythe Trophy získal jako teprve třetí obránce v historii montrealský Larry Robinson. Na vítězný gól nahrál Tremblaymu Pierre Mondou, jemuž v roce 1985 ukončil kariéru zásah hokejkou do oka od Ulfa Samuelssona.

1979 Jacques Lemaire (Montreal Canadiens). Na dlouhých 34 let (až do roku 2013) poslední finále, ve kterém se utkala mužstva „Original Six“. Montreal vyhrál svůj čtvrtý titul v řadě a poprvé od roku 1968 oslavil triumf na domácím ledě. Vítězný gól vstřelil opět Jacques Lemaire, když vzal kotouč za vlastní brankou, projel celým hřištěm a zařídil se podle rady „když nevíš co s pukem, vystřel“.

1980 Bob Nystrom (New York Islanders). Šestizápasové finále mezi Islanders a Flyers rámovalo prodloužení. To první rozhodl kapitán Ostrovanů Denis Potvin v přesilovce a byl to historicky první přesilovkový gól v prodloužení finálového zápasu. Poslední nastavení zlomil Bob Nystrom, jenž poslal křížnou přihrávku Tonelliho nad lapačku Petea Peeterse. Kanaďan narozený ve švédském Stockholmu byl spoluhráči přezdívaný „Thor“ a fanoušky „Mr. Islander“.

1981 Wayne Merrick (New York Islanders). První finálová účast Severních hvězd z Minnesoty a na dlouhých deset let poslední ryze americké finále. Minnesotě na triumf nestačilo ani 15 branek a 21 bodů zelenáče a pozdějšího skvělého střelce Dina Ciccarelliho. Podruhé za sebou nesla vítězná branka rukopis Nystroma a Tonelliho, kteří připravili pozici pro svého centra obávané „Banana Line“ Waynea Merricka a ten se z předbrankového prostoru nemýlil.

1982 Mike Bossy (New York Islanders). Vancouver se stal prvním finalistou ze západní Kanady. Finále hrály kluby, mezi nimiž byl po základní části největší bodový rozdíl v ligové historii (Islanders 118 bodů, Vancouver 77). Ivan Hlinka byl prvním Čechem ve finále. Součástí týmu byl také litvínovský silák Jiří Bubla (biologický otec Jiřího Šlégra dal v bench pressu pohodlně několikrát i 150 kilo), který ovšem finále nehrál. Mike Bossy vystřílel Ostrovanům třetí triumf v řadě 17 góly v 19 zápasech, včetně toho vítězného.

Video s komentářem: Všechny vítězné góly Stanley Cupu z let 1983-2019

Sestřih všech vítězných gólů:

Share on Google+

RSS | Kontakt | Reklama - Provozovatel BPA sport marketing a.s. ve spolupráci s eSports, s.r.o.

ISSN 1214-5718 | dotazy na redakci: redakce@nhl.cz, obchod/reklama: obchod@hokej.cz, technický provoz: webmaster@hokej.cz

© Copyright - Všechna loga a známky NHL, loga a známky týmů NHL, jakožto další vlastnické materiály včetně log konferencí a obrázků Stanley Cupu jsou vlastnictvím NHL, NHL Enterprises, L.P. a příslušných týmů. © NHL Enterprises, L.P. Všechna práva vyhrazena.