Petr Adler: není všechno zlato, co se třpytí. Ani v NHL ne

20. května 20:19

Petr Adler

Představte si, že jste vyhráli milión. Ne v českých korunách nebo nějaké podobné konvertibilní měně. V amerických dolarech. Jste boháči? Žijete-li v Severní Americe, a jste-li profesionálními hokejisty zaměstnanými v nejvyšší hokejové soutěži světa, NHL, jste spíše lepší střední třída. A to jste si ten milión museli vydělat, jaképak zaškrtávání loterijních lístků.

Bývávaly časy, kdy milión, a ještě k tomu v amerických dolarech, byl s to udělat z chlapa seladona, kavárenského povaleče a budižkničemu.

Pak nastaly časy, kdy se začalo říkat, že na cestě za podstatným jměním je ten první milión nejtěžší, ale pořád je to jenom první krok.

Dnes? Nenechte se vysmát.

Jak řeklo několik pánů, kteří zastupují hokejisty v NHL při vyjednávání smluv a podobných záležitostech, v nichž se točí peníze, milión sice zní skvěle, ale jinak to není nic moc.

V první řadě je tu drobný rozdíl mezi dvěma zeměmi: Kanadou a Spojenými státy americkými. V Kanadě si výherce v loterii užije radosti z celé částky: žádnou kanadskou vládu dodnes nenapadlo, že by měla zdaňovat bezpracné zisky z loterií všeho druhu, pakliže ona hra má vládní povolení. Daně ze zisku platí provozovatelé. Výherci ne.

V Americe platí jak ti, tak ti.

Jenže: současná kanadská vláda se rozhodla, že získá peníze, které prošustrovala jinde, velmi jednoduše: nejen, že zvýší daně, ale také zavede nové. Na rozdíl od současné americké vlády, která poprvé od dob Ronalda Reagana konečně pochopila, že nižší daňová sazba zvyšuje tempo růstu národního hospodářství, neboli i příjem státu z daní.

Hokejisté, a profesionální sportovci vůbec, to cítí na plné pecky: jejich tzv. okno příležitosti omezuje čas, během něhož se udrží na špičce.

A právě proto se někteří hráčští zástupci začínají vyjadřovat, že by snad ty mladé kluky měl někdo ponaučit, že by bylo nejen mazané, kdyby od začátku mysleli na to, co budou dělat poté, kdy pověsili brusle na hřebík, ale možná by bylo i chytré, kdyby si zkusili dělat pravidelně své soukromé rozpočty.

Ono to totiž vypadá opravdu podivně, když hokejista, ještě nedávno hvězda NHL, skončí někde pod mostem jako bezdomovec.

Bývalý bitkař Washington Capitals Stephen Peat, který má na účtu celkem 130 odehraných utkání v NHL, se dnes bloumá kolem Vancouveru v kanadské provincii Britská Kolumbie. Živí se drogami, stěhuje od jednoho mostu ke druhému. Dnes osmatřicetiletý Peat, původně rodák z Princetonu, zhruba 286 kilometrů po dobré silnici východně od Vancouveru, ukončil kariéru před jedenácti roky. Dnes se plahočí od ničeho k ničemu. Mezitím stačil v rodinném sporu podpálit dům svých rodičů, a před kriminálem ho zachránilo lékařské potvrzení, podle něhož neví, co dělá.

A hlavně neví, kde jsou peníze, které vydělal hokejem, a za sedm let profesionální kariéry jich nebylo málo.

Všechno je jinak

Výdělek hokejistů, kteří hrají v některém ze sedmi mužstev NHL v Kanadě vypadá na papíře jinak než ve skutečnosti. Hráči nejvyšší hokejové soutěže světa dostávají výplaty v americké méně, a podle každodenních výkyvů vám v této době směnárny dají za každý milión amerických zelených zad (greenbacks) málem půldruha miliónu kanadských kačen (loonies).

Jenomže: cena bydlení, kupříkladu, v Torontu se nemůže lišit více od ceny stejně dobrého bydlení třeba ve Swift Current na transkanadské dálnici v Saskatchewanu.

Za cenu rodinného domu s obytným sklepem, přízemím a prvním patrem, s docela rozsáhlou zahradou, v jedné z lepších čtvrtí Edmontonu, seženete v Torontu jednopokojový sklepní byt někde na předměstí, kde z lásky k němé tváří dodnes nepřikročili k deratizaci.

To je také jeden z důvodů, proč si chytřejší hokejisté kupují domy pouze jako základní vklad do podnikání v realitách. Jsou-li vyměněni, většinou dům, v němž bydlí, najímají, nejčastěji od hráče, který putoval k jejich původnímu mužstvu za ně.

Tady vstupují do hry ještě další okolnosti. Třeba: je hráč zenat? Má rodinu? Děti, které chodí do školy? V případě výměny během sezóny, je lepší se do nového působiště stěhovat sám, alespoň prozatím, a nechat děti, aby dokončily školní rok tam, kde ho začaly?

Rozhodne-li se hráč ve prospěch dětí, platí až do vyřešení rodinné situace za dvě bydliště.

Chytří bankéři tvrdí, že (pokud jde o soukromé peníze) je poměrně jedno, kolik vlastně máte. Vždycky vám bude chybět zhruba 15 procent.

Tuhle teorii lze přezkoušet velice prostince. Řekněte si, že máte v ruce jeden rovný milión dolarů. Vyhráli jste ho v kanadské loterii, neplatíte z něj daně. Máte prostě milión. Co s ním? Začnete se rozhodovat.

Rodiče se vám věnovali, vozili vás na tréninky ještě před východem slunce, kupovali vám výzbroj i výstroj, vozili vás na zápasy, pečovali o vás, a teď jim teče do bytu kdykoliv zaprší. Stačilo by sice vyměnit pár tašek, ale vy jim nabídnete nový dům. Můžete si to přece dovolit, jste milionář. Rodiče ale nejsou nároční, navíc by neradi opouštěli sousedy, s nimiž je pojí dlouholeté kamarádství. Tak jim alespoň místo těch několika tašek necháte vyměnit celou střechu.

Máte sourozence. I oni by zasloužili vaší pomoci. Sestra chodí na piano. Touží po nějakém levném elektronickém přístroji, z něhož se dá vyloudit zvuk podobný něčemu koncertnímu. Vzápětí od vás dostane křídlo od firmy Steinway & Sons.

Brácha je nastávající matematický génius, jenže na některé těžší úkony se nezmůže, protože jeho počítač se pyšní tím nejlacinějším matematickým procesorem. Ještě ani nemá narozeniny, a na stole najde přístroj s mnohonásobnými matematickými koprocesory, nad jakými by tančili stavitelé přehrad a mostů.

Ne, že byste se zbláznili úplně, ten Steinway není z řady, která stojí někde v Lincoln Center, a ten počítač také nepatří mezi přístroje, jimiž chlapci z NASA řídí lety někam na Mars.

Ale i tak jste spokojen, potěšil jste své nejbližší.

Sečtěte to.

Chybí vám 149 tisíc dolarů. Kolik že to je z jednoho miliónů? Ano, skoro 15 procent.

Náklady na přežití

Hokejista se těší na první výplatu. A zjistí, že kromě daní tam chybí ještě zhruba 18 procent částky, na níž se těšil. A teprve v tuto chvíli si uvědomí, že pomáhá svému zaměstnavateli přežít plavbu bouřlivými vodami současného národního hospodářství. Jmenuje se to zásobní účet, cizí řeči: escrow. Děsně se naštve, a teď teprve začne chápat všechny ty titulky, které viděl v době nepříliš dávné výluky. A přestane si být jist, koho má nenávidět víc: své odbory NHLPA, že nakonec ustoupily, nebo svého zaměstnavatele NHL, který odbory donutil, aby ustoupily?

V každém případě, z miliónů vysolí 180 tisíc, tedy bezmála pětinu. A bude se modlit, aby soutěž neprodělávala, protože doufá, že po skončení sezóny dostane alespoň část těch peněz zpátky.

A jéje, hele, co je tohle? Aha, tak tohle jsou ty daně, o kterých jsme toho tolik slyšeli. Jakpak to, že mu strhávají celou půlku mzdy? Inu, proto, že je bohatý, po odvedení těch 180 tisíc mu ještě zbývá 820 tisíc, a to je mnohem více než je průměrná mzda, a to by bylo, aby mu vláda nepřistřihla křidélka.

A co je tohle? Cože? Nová daň? Kvůli čistotě ovzduší?

A tohle? Jo, my jsme hráli v tom a tom a tom městě, a tamní radnice mají spočítáno, kolik bere který hostující hráč za zápas, a z toho mu strhnou městskou daň. Že ten hráč bydlí o tisíc mil jinde a nevyužívá dobrodiní, kvůli němuž se ty daně vybírají? Ale to je jeho problém. Když mu to vadí, ať se přestěhuje sem, a bude platit jako mourovatý jak je rok dlouhý.

A co je tohle? Aha, zástupcova účtenka. Kolik? Jenom tři až šest procent ze mzdy po stržení příspěvku na blahobyt ligy (escrow). V případě toho původního miliónu zhruba 34 tisíce.

A teď přijde život. Zdravotní pojištění, osobní trenér, léky a potravinové doplňky, které pojišťovna nezaplatí, protože je neuznává za skutečná léčiva, posilovací zařízení a ještě další spousta nákladů, které snad ani nemá cenu jmenovat.

Dohromady, praví odhad zasvěceného hráčského zástupce, zhruba 70 tisíc dolarů ročně.

Na řadě je bydlení. Odhadem 50 tisíc ročně za nájem, elektřinu, vodné a podobné položky.

Mladí kluci si pronajímají rodinné domky, kde s nimi bydlí alespoň ještě jeden spoluhráč. Ovšem, ti hráči, kteří hrají v New Yorku nebo kdekoliv v Kalifornii, musí počítat, že je bude jedna sezóna bydlení stát 100 tisíc. Někteří platí dokonce 15 tisíc měsíčně, a majitelé, zvláště ti ve východních státech USA, odmítají pronajímat domky na deset měsíců: buď celý rok, nebo nic. Takže hráč bydlí deset měsíců, a dva měsíce platí za to, aby se měl kam vrátit.

Hráč NHL také nebude (z řady důvodů, které by zasloužily samostatný a podrobný rozbor) bydlet v nějaké chudinské čtvrti. Ceny bydlení tomu odpovídají.

Musí také jist, musí se také oblékat, chce si také někdy vyjít, prostě: rozpočet na jídlo činí něco kolem tři tisíc měsíčně, všechno ostatní také tak, takže to máme dalších 72 tisíc.

Jedině naprostý hlupák kupuje auto za hotové, takže to máme splátky, ale také případné opravy a, samozřejmě, pojistku. Dalších 25 tisíc dolarů.

Zelenáči zelenají

Mnohý hráčský zástupce může vyprávět historky, směšné jen na první pohled, jak moc začátečníky překvapí, že se netopí v penězích. I ti, kteří hrají v nižších soutěžích a mají tedy dost blízko k tomu, aby viděli, jak to je doopravdy, se nakonec diví.

Jestli je to proto, že se domnívají, že oni si život zařídí jinak, nebo proto, že když vidí smluvené částky vytištěné černým inkoustem na bílém papíře, zatočí se jim hlava, je jedno.

Podstatné je, že v převážně většině nemají tušení.

Samozřejmě, vyprávěl jeden z těchto zástupců, když se o těchto věcech baví s příznivci mužstev NHL, ti všichni zvedají oči k nebesům a poznamenávají, že by chtěli mít tyhle starosti.

Je to pochopitelné. I po všech těch srážkách a odpočtech pořád ještě hráči, který nekarbaní, nevyhledává společnost lehkých děv a neprolévá hrdlo ohnivou vodou, zůstává zhruba tolik, jako velice slušně placenému pracovníkovi ve vedoucí úloze v nějakém velice slušném podniku.

Až na to, že ten šefík odejde do důchodu v 65 letech, a ví to předem, zatímco takový hráč může skončit (aniž by to tušil předem, proti své vůli, třeba kvůli zranění) dříve než dosáhl třicítky.

Co pak? Hráči si moc nestěžují, alespoň ne veřejně. Jistě, dávají najevo, jak moc nenávidí onu osmnáctiprocentní srážku, ale jinak jsou poměrně zticha. Nakonec, živí se tím, že hrají, jakkoliv jsou už dospělí, hru pro děti, živí je jejich koníček, z místa na místo je vozí soukromá letadla, v cizích městech bydlí v pozlaceném přepychu v pětihvězdičkových hotelích, nemusí se starat o zavazadla, vlastně se na cestách nemusí starat o vůbec nic.

Ba ani ve městech, v nichž bydlí, nemají těch starostí zrovna moc. Cestu z bytu na stadión znají zpaměti, program pro větší část dne jim kustod strčí pěkně vytištěný nejméně den předem mezi helmy s jejich číslem a jménem v kabině, odbudou si trénink, případně ošetření nebo vyšetření, podívají se ve zvláštní místnosti vedle kabiny na video, kde jim kouč vysvětlí, většinou s opovržlivými připomínkami, co ho zaujalo na jejich výkonu v minulém zápase, pak jim ukáže, jak hraje jejich příští soupeř a naznačí svoji představu, jak toho příštího soupeře zdolat. Zbytek dne, pakliže se ten večer nehraje, mají pro sebe.

A pak už jim nezbývá nic než odpovědět na jednu jedinou otázku: co s načatým životem?

Share on Google+

RSS | Kontakt | Reklama - Provozovatel BPA sport marketing a.s. ve spolupráci s eSports, s.r.o.

ISSN 1214-5718 | dotazy na redakci: redakce@nhl.cz, obchod/reklama: obchod@hokej.cz, technický provoz: webmaster@hokej.cz

© Copyright - Všechna loga a známky NHL, loga a známky týmů NHL, jakožto další vlastnické materiály včetně log konferencí a obrázků Stanley Cupu jsou vlastnictvím NHL, NHL Enterprises, L.P. a příslušných týmů. © NHL Enterprises, L.P. Všechna práva vyhrazena.