Petr Adler: hájí hokejisté NHL kapitalismus proti socialistickým zásahům majitelů?

8. února 6:45

Petr Adler

Časy se mění, co bejvalo není. Hokejisté z NHL přišli na to, že pokud jde o smlouvy, není důvodu, aby se i oni nestali obchodníky se vším všudy.

Něco jako třeba severoameričtí lékaři (ovšem, bez jejich vzdělání). Většina těchto lékařů totiž má na dveřích svých ordinací za jménem a akademickým titulem zkratku PC. Ta znamená Professional Corporation, neboli profesionální podnik. Lékař je vlastně podnikem, v němž jako podnikatel zaměstnává sebe sama, a tudíž také jako podnikatel vyplácí sám sobě jako zaměstnanci sebe samého mzdu. Má to spoustu výhod jak daňových, tak pojišťovacích (třeba v případech, kdy řekne pacientovi s infarktem myokardu, že to je pouhá zácpa, a pacient ten omyl nepřežije).

Špičkovým profesionálním sportovcům Severní Ameriky, tedy i hokejistům v NHL, konečně došlo, že to vůbec není špatný nápad. Mohou se najednou na své členství v mužstvu dívat poměrně odtažitě. Přes veškeré řeči o skvělé partě a kamarádstvích na život a na smrt, jsou podnikateli, kteří mužstvu prodávají, co mužstvo zajímá: své dovednosti, které jsou tak moc specialisované, že se na světě najde jen něco málo přes sedm set lidí, kteří to dovedou tak dobře jako oni.

Jistě, srdceryvná prohlášení o lásce k mužstvu, městu i fanouškům zůstávají. Známý český autor, herec a filosof Jan Werich podobným řečem přezdíval prolhášení.

Jak je to doopravdy

Až donedávna bývalo zvykem, že si hráči užívali přízně fanoušků svého mužstva a všechno vypadalo, jako kdyby byli rodáky města, kde hráli, a v případech, že tam vstoupili na dráhu špičkových profesionálů, že odtud také odejdou do spokojeného důchodu. Místní příznivci pak byli pravidelně upřímně (a nepoučitelně) překvapení, když jejich oblíbenci měla vypršet nováčkovská smlouva, on si řekl o mnohem víc, než bylo jeho dosavadní mužstvo ochotno nebo schopno spolknout, načež to dopadlo tak, že ho vyměnili někam, kde žili v přesvědčení, že mají v kase dost, aby se s ním přece jen nějak dohodli.

Původní mužstvo tak sice přišlo o hvězdu, a často o hvězdu, kterou si vypiplalo samo, počínaje juniorkou až do áčka v NHL, ale alespoň o ní nepřišlo bez náhrady.

Odcházející hokejista se cestou na letiště postavil před kamery, aby se rozloučil (někdy uplakanými) slovy, že mu to je děsně líto, že se v tom městě cítil jako doma (nikoliv doma, ale jako doma), že je mu krušno při myšlence, že opouští své spoluhráče, s nimiž přece zažil tolik dobrého i zlého, a že místním fanouškům nikdy nezapomene jejich přízeň, někdy dokonce i lásku.

Slova rozloučení pravidelně končí se vším smířená věta, že to víte, tady se nedá nic moc dělat, tohle je obchod, takhle to prostě chodí, a jak mi to rve srdce, chápu to. Děkuju ještě jednou. Z celého srdce.

A všechno ukončí záběr, jak hráč pochoduje směrem k odletu.

Místní fanoušci většinou nevidí záběry, které vzniknou o několik hodin později na letišti (nebo na stadiónu) ve městě, kam byl hráč vyměněn.

Samý úsměv, často natahování dresu nového mužstva přes hlavu, a řeči jako, ano, právě sem jsem si celý život přál přijít, konečně se mi to poštěstilo, ani nevíte, jak jsem nadšen, udělám vše, abychom dosáhli mety nejvyšší.

To třeba takový Artěmij Panarin byl alespoň upřímný. Řekl, že sice hraje rád za Columbus Blue Jackets, ale že mu naskakuje husí kůže při pomyšlení, že by tam měl žít třeba jen jeden den poté, kdy mu skončí sezóna. Může to být hned po sedmém (a vítězném) utkání finále Stanleyova poháru. I kdyby se stal hrdinou státu Ohio. I kdyby mu guvernér Mike DeWine dal vavřínový věnec celý ze zlata. I kdyby nakrásně dostal od Andrewa J. Ginthera, starosty Columbusu, klíče k městu poté, co vstřeliI ve třetím nastavení dosud nezjištěnému soupeři vítěznou branku Columbus Blue Jackets. Pár dnů po vystřízlivění po slavnostním průvodu městem od Nationwide Arena až třeba k Statehouse Capitol Square bude pryč.

Pakliže ho ovšem generální manažer Jarmo Kekäläinen mezitím nevymění někam jinam.

Panarin v tuto chvíli nemá ve smlouvě doložku, že bude muset souhlasit s výměnou nebo jakoukoliv podobou stěhování, ale můžete se vsadit, že v příští smlouvě ji mít bude. Takový bude jeho vliv na jeho vlastní osud. V severoamerické obchodnicko-peněžní řeči se tomu říká leverage, a v podstatě to znamená, že páku už dnes má v ruce Panarin, a nedá si ji z té ruky vyrvat, i kdyby se všichni kolem něj zbláznili.

V posledních několika letech začali úplně volní hráči pořádat doslova námluvy, podle vzoru pohádek o vybíravých princeznách (vítězí většinou hloupý Honza). Sázkové kanceláře začaly přijímat sázky na výsledek.

Mužstva, která by stála o jeho služby, a která se domnívají, že působí ve městech, která mohou vyhovovat vybranému vkusu Artěmije Panarina, se už ve veškeré tichosti chystají. Nahlas nesmí ovšem ani pípnout: to by bylo zasahování do cizích práv (tampering). Ale podle zákulisních hlasů je jisto, že v NHL jsou už přinejmenším tři mužstva (jmenována pouze nepotvrzenými náznaky), která si objednala tzv. multimediální presentace o výhodách života v jejich městech (a o zářivých budoucnostech jejich mužstev). V těch presentacích prý ani jednou nepadá jméno Artěmij Panarin. Také to není zapotřebí.

NHL se přizpůsobuje

Většina generálních manažerů si téhle změny v myšlení hráčů všimla. Začíná se mezi nimi tím pádem rozmáhat změna v jejich přístupu k věci: což takhle vyměnit hráče někdy během výběru nováčků (draft) celý rok před tím, než se stanou omezeně volnými hráči? Pár jich šlo dál: když jim bude jasné, že v tuto chvíli nemají moc naděje alespoň na postup do pohárové soutěže, proč takové hráče nevyměnit už dva roky předem?

Získají tím čas na přestavbu mužstva, aniž by se museli trápit přemýšlením o smlouvách, které si většina mužstev nemůže dovolit. Smlouvách podobných té, kterou od Toronto Maple Leafs získal John Tavares nebo teď Auston Matthews, a o jakou usiluje u téhož mužstva Mitchell Marner, a kterou vychvaluje už dnes Matthew Tkachuk z Calgary Flames, a která nadchla střelce Winnipeg Jets Patrika Laineho.

Právě mezi těmito generálními manažery se začíná šířit názor, že Maple Leafs by si měli odskákat, co dělají v poslední době se smlouvami. Proto ty řeči o pomstě nabídkovými listinami (offer sheet) pro Marnera, záměrně takovými, aby v případě, že je torontští dorovnají (match the offer), poškodí to do budoucna jejich možnost postupovat podobně zpupným způsobem.

Málokdo si totiž může dovolit zatížit hráčskou smlouvu hned na začátku její platnosti obrovskou podpisovou prémií, a pak vyplácet každého 1. července děsné částky, ať se hraje nebo ne. Tomu postupu se říká front-loading, a už teď je zřejmé, že to bude jeden z bodů, které v jednání o příští kolektivní smlouvu, ať k němu dojde kdykoliv, rozzuří obě strany. Stejně, jako majitelé budou na život a na smrt bránit zásobní účet (escrow), budou úplně stejně hráči bránit nedotknutelnost podpisových prémií a dosavadních nejdéle povolených dob platnosti hráčských smluv pro zcela volné hráče.

Ideologicky je to vlastně hodně směšné: majitelé, čili kapitalisté, chtějí nejrůznějším, někdy dost vachrlatým, způsobem regulovat volný trh, zatímco hráči, čili vlastně proletáři, stojí proti zásahům, které na první pohled připomínají socialismus. A na druhý také.

Share on Google+

RSS | Kontakt | Reklama - Provozovatel BPA sport marketing a.s. ve spolupráci s eSports, s.r.o.

ISSN 1214-5718 | dotazy na redakci: redakce@nhl.cz, obchod/reklama: obchod@hokej.cz, technický provoz: webmaster@hokej.cz

© Copyright - Všechna loga a známky NHL, loga a známky týmů NHL, jakožto další vlastnické materiály včetně log konferencí a obrázků Stanley Cupu jsou vlastnictvím NHL, NHL Enterprises, L.P. a příslušných týmů. © NHL Enterprises, L.P. Všechna práva vyhrazena.