Martin Brodeur: O tom, pro co jsem se narodil

14. února 12:00

Robert Novotný

Devátý únor tohoto roku patřil v hokejovém světě pouze jedné osobě, a to trojnásobnému vítězi Stanley Cupu, čtyřnásobnému vítězi Vezina Trophy a vítězi Calder Trophy z roku 1994. Tou osobou není nikdo jiný než legendární Martin Brodeur, jehož číslo mířilo v onen zmíněný datum pod strop Prudential Center, kde se zařadilo mezi čísla 3 (Ken Daneyko), 4 (Scott Stevens) a 27 (Scott Niedermayer). K červenému koberci, na němž Brodeur přijímal gratulace, vedla dlouhá cesta, o níž se na serveru The Players‘ Tribune rozpovídal sám legendární „Marty“.

Vyrůstal jsem v Quebecu, kde je sport skoro národní činností. Své první sportovní zkušenosti jsem nasbíral s kamarády z ulice. Během léta jsme hrávali pouliční hokej do setmění, poté jsme museli improvizovat. Způsob, jakým jsme se rozdělili do týmů, byl naprosto jednoduchý. Na kraji silnice stála lampa. Ti, kteří bydleli severně od lampy, byli v jednom týmu, ti z jižní strany v týmu druhém. Hrál jsem v týmu, který se jmenoval Severní pól, je tedy asi jasné, na jaké straně jsem bydlel. Jeden z mých nejlepších kamarádů – Guy – hrál ve druhém týmu.

Řeknu to objektivně, tým Severní pól v té době na ulici prostě dominoval. Takže poté, co jsem vyhrál svůj první Stanley Cup s Devils, jsem měl jasno v tom, kam pohár lorda Stanleyho vezmu nejdříve. Na místo, kde jsem válel za Severní pól – na naší ulici v Quebecu. Tam se po dlouhé době oba póly znovu utkaly, tentokrát o nejcennější hokejovou trofej na světě.

A můj tým prohrál. Guyovo mužstvo přepsalo historii našich pouličních derby. Musel jsem se dívat na to, jak Guy zvedl Stanley Cup nad hlavu a běhal s ním po celé ulici.

Naštěstí jsem tento pocit zažil znovu v letech 2000 a 2003.

Způsob, kterým jsem se dostal k brankářskému řemeslu, je docela vtipný. Když jsem byl malý, hrával jsem v útoku, ale jinému týmu chyběl brankář. Byla to příležitost, jak ještě více trávit čas na ledě, což jsem samozřejmě chtěl. Můj táta býval také brankář, v dresu Kanady dokonce vyhrál v roce 1956 bronzovou medaili. Když jsem se ho tedy zeptal, zda mohu jít chytat, byl jednoznačně pro.

Docela mi to šlo. Navíc mě to hrozně bavilo. Začal jsem na sobě tedy více pracovat, nikdy jsem to totiž nebral jako práci, ale jako zábavu.

Skončila sezóna. Na začátku té následující mě táta vzal na stadion, postavil mě na led a odešel. Měl jsem na sobě výstroj, která vážila více než já sám a poté přišel trenér. „Čím chceš být? Brankářem, nebo útočníkem?“ zeptal se mě. Koukl jsem se okolo sebe a uvědomil si, že tam není táta, rozhodnutí bylo pouze na mně.

„Budu brankář!“

Tehdy jsem si to vůbec neuvědomoval, ale učinil jsem jedno z nejdůležitějších rozhodnutí v mém životě. Kdybych se takto nerozhodl, můj život by se vyvíjel úplně jinak.

Po ukončení hokejové kariéry se stal můj táta fotografem. A byl opravdu dobrý. Fotil na zápasech Montreal Expos a Montreal Canadiens. Dal mi vždycky pět babek za to, že jsem mu pomáhal s přenášením vybavení na jednotlivých zápasech. Už v raném věku jsem byl blízko některým skvělým sportovcům. Sledoval jsem, jak na sobě pracují a jak se připravují. To mě inspirovalo, chtěl jsem být jedním z nich.

Mým nejoblíbenějším sportovcem, kterého jsem jako malý kluk poznal, byl Gary Carter. Jednou přišel k nám domů pro fotky. Tehdy neexistoval žádný email, takže sportovci si museli mnohdy dojít pro fotografie k tátovi osobně. Díky tomu měl táta s těmito lidmi skvělé vztahy.

Gary byl velký džentlmen. Jako kluk jsem ještě nemluvil dobře anglicky, on si mě ale často brával bokem a věnoval se mi. Tehdy to pro mě znamenalo opravdu mnoho.

Jednoho dne se táta vrátil ze zápasu a řekl: „Synu, měl jsi toho gólmana vidět! Byl jako třetí obránce.“ Mluvil o Ronu Hextallovi. Šel jsem se podívat na nejbližší zápas Flyers v Montrealu a Rona jsem pečlivě sledoval. Úplně změnil můj pohled na hokejové brankářské řemeslo. Neměl problém vyrazit z brány a rozehrát puk na útočníky. Vždycky úplně rozhodil soupeře, nikdy totiž nezůstával jenom v brankovišti.

Říkal jsem si: Chci být stejným typem brankáře, jako je on!

A tak jsem na tom začal pracovat. Celé léto jsem střílel s těžšími oranžovými puky, dokud jsem nebyl spokojen se svou silou v rukách. Začal jsem se zlepšovat. Měl jsem dobrou tréninkovou morálku, nejvíce mě však hnala dopředu láska k hokeji. Abych byl upřímný, když jsem se rozhodl, že budu brankář, začalo mi chybět střílení gólů. Když jsem však do svého stylu zakomponoval i ofenzivní prvky, začal jsem se stávat více komplexním hráčem. V mládežnické kategorii jsem jednou zaznamenal dokonce tři asistence v jednom utkání, na to budu vždycky hrdý.

Pamatuji si na moment, kdy jsem poprvé spatřil New York. Na ten moment nikdy nezapomenu. O New Jersey jsem před tím, než mě Devils draftovali, nic nevěděl. Neměl jsem páru o tom, do čeho jdu. Nikdy předtím jsem si neuvědomoval, jak blízko New Yorku budu. Když jsem viděl to město, říkal jsem si, že je to opravdu to pravé místo pro hokej.

K Devils jsem měl opravdu hodně blízko, k tomu týmu jsem přirostl. V roce 1991 odešel Brendan Shanahan do St.Louis a Blues museli přijít s nějakou protihodnotou. Lou Lamoriello chtěl Scotta Stevense. Vedení Blues nabízelo Roda Brind’Amoura a Curtise Josepha, kterým tehdy bylo něco málo přes dvacet, a celou kariéru měli před sebou. Kdyby tehdy Curtis přestoupil do Devils, moje kariéra se mohla vyvíjet úplně jinak.

Lou si, naštěstí pro mě, prosadil to své.

Moje začátky u New Jersey Devils byly zajímavé. Byla to zábava. Věděli jsme, že nás lidé nemají rádi. Fanoušci ostatních hráčů si mysleli, že jsme nudní, média tvrdila, že neděláme hokeji dobrou reklamu a pro ostatní týmy byly zápasy s námi utrpením.

My jsme však to, že nás ostatní nesnášeli, milovali. Byla to známka toho, že to co děláme, děláme dobře.

Systém, který jsme hráli, byl naprosto jednoduchý. Dělali jsme pouze to, co po nás Jacques Lemaire chtěl. Hráli jsme tvrdě. Hráli jsme defenzivně a do každého zápasu jsme šli s tím, že vyhrajeme. To mi vyhovovalo.

Naším cílem nebylo pouze jednou vyhrát Stanley Cup. Chtěli jsme podávat konzistentní výkony. Chtěli jsme být vždycky nejlepší. Každý rok byla jiná sestava, cíl však zůstal stejný. Během devíti let dokázalo pouze pět hráčů získat všechny tři Stanley Cupy. Byli jsme jeden tým, a to bez ohledu na to, kdo byl zrovna na soupisce. Každý z nás něčím přispěl.

Existuje mnoho důvodů, díky kterým jsem v kariéře zaznamenal tolik úspěchů. Jedním z nich byl můj trenér Jacques Caron. Není jednoduché se jako mladý přemístit z jednoho místa na druhé, Jacques byl však frankofonní kanadský brankář, který se stal mým vzorem. Strávili jsme spolu hodně času. Právě on mi nejvíce pomohl při začleňování do týmu Devils. Všichni ho měli rádi. Já ho měl rád jako parťáka i jako trenéra. A stále mám.

Dvacet dva let na jednom místě, to je opravdu hodně dlouhá doba. Je to hlavní důvod, proč se organizace New Jersey Devils stala mou rodinou. To samé platí i pro fanoušky. Nikdy jsme nebyli New York a byli jsme na to hrdí. Byli jsme hrdí na to, že máme svou vlastní hokejovou kulturu. Nikdy jsme neměli nejvíce fanoušků, můžete si být však jistí, že naši fanoušci jsou nejvěrnější a nejvášnivější. A během těch let, kdykoli jsem se podíval do ochozů, viděl jsem to samé. Vždycky jsem věděl, za koho hraju.

Jedna věc se však od dob mého mládí nezměnila. Kdykoli si obuji brusle, jsem šťastný. Je pro mě ctí být takto oceněn. V srdci cítím, že jsem se pro tohle narodil. Stalo se hodně věcí, díky kterým jsem se dostal až sem. A jsem za to rád.

Martin Brodeur

Share on Google+

Aktuálně z nhl.cz

nhl.cz doporučuje

RSS | Kontakt | Reklama - © Copyright: BPA sport marketing a.s. & eSports.cz, s.r.o.

ISSN 1214-5718 | dotazy na redakci: redakce@nhl.cz, obchod/reklama: obchod@hokej.cz, technický provoz: webmaster@hokej.cz

© Copyright - Všechna loga a známky NHL, loga a známky týmů NHL, jakožto další vlastnické materiály včetně log konferencí a obrázků Stanley Cupu jsou vlastnictvím NHL, NHL Enterprises, L.P. a příslušných týmů. © NHL Enterprises, L.P. Všechna práva vyhrazena.